Mondseer Einbaum

Jezero Mondsee je posledním jezerem v Solné komoře, kde se zachovala kanoe. Jezero Mondsee je posledním rakouským jezerem, kde se dodnes zachovala kanoe, loďka vyřezaná z kmene stromu.
Výroba dugoutu nebyla každodenní záležitostí. O tom, že mělo něco do sebe a bylo uznáváno v širším okruhu lidí, svědčí zvyky s ním spojené. Příčinu je třeba hledat ve významu čolka pro život lidí u jezera, který pro ně byl vždy důležitým zdrojem potravy, dále v podvědomé úctě k obrovskému stromu a konečně v tom, že tato práce vyžadovala zvláštní dovednost, která se předávala z dřívějších dob a kterou ovládali jen někteří. Modlili se o požehnání Pána Boha, k čemuž patřily družné a veselé zvyky. Veškerá práce byla promyšlená, připravená a dlouhodobě plánovaná. Kopanina ("Schöff") se vyráběla podle starých, tradičních forem a pracovních postupů a se speciálním nářadím.

Jako lodní stromy ("Schöffbam") se zpravidla používaly jedle, protože jsou odolnější vůči vodě. Jednalo se o obrovské stromy o výšce 45 až 53 metrů a stáří 200 až 250 let. Čolci z Mondsee mají délku 36 bot (něco přes 11 metrů); kmen musel mít délku nejméně 11 pevných metrů. V některých případech mohly být z obzvláště krásného lodního výložníku pokáceny dvě čolky. Ten, který byl vysekán z části blíže k vrcholu ("výsypka"), byl o něco menší.
Pokud byl kmen v jádru ztrouchnivělý ("dalig") nebo "ledový", délka čolka se zkrátila nebo se poškozené místo "zalátalo". Špatné stromy se poznaly podle zvuku, který kmen vydával při úderu. Kdo vlastnil lodní výložníky a kde se nacházely, bylo všeobecně známo a mezi rybáři se o tom diskutovalo.

Ve Fischerhausu je zaznamenáno, že množství blochů potřebných pro čolka kdysi stálo "jeden korunový tolar" (tolar Marie Terezie). Když se počítalo v hřivnách, účtoval Steininger na Irrsee za vykopané díry o objemu 9 kubických metrů 90 guldenů. Ve třicátých letech 19. století se cena blochu pohybovala mezi 200 a 300 šilinky.

Schiffbaum se obvykle kácelo později na podzim (v měsíci Všech svatých), méně často brzy na jaře, kdy stromy ještě nebyly v míze. "Měsíc musí být na ústupu, protože tehdy ze stromu vytéká míza a dřevo se stává světlým," říkali zkušení šenkýři. Přesný čas se určoval podle kalendářních znamení. Podle starých zkušeností na tom závisí trvanlivost dřeva. Zvlášť dobré je, když jsou "tři dny v rybách", a důležité je, aby v době kácení "byl vršek suchý", tedy aby předtím nepršelo. Za dobrá kalendářní znamení byli považováni také Lev Býk a Kozoroh.

Při sekání kopanic pracovalo obvykle 10 až 12 mužů. Byli pod vedením a přípravnými pracemi "moastera". Asi třetina z nich byla zkušenými "šohaji", ostatní pracovali jako neplacená sousedská výpomoc ("robota") a dostávali pouze stravu. Poměrně velký počet dělníků byl nutný, protože "Prügl" (hrubě opracovaná kopaná kanoe) se musel vyrobit a dopravit na jezero v jedné rychlé operaci, aby se při skládání "neroztrhl" (tj. nepraskl). Při některých pracovních postupech bylo také zapotřebí mnoha rukou. Vypracování "Prüglu" v lese trvalo obvykle dva dny. Včetně kácení a dopravení k jezeru byly zapotřebí tři dny.

Vyráželo se brzy ráno, někdy i v noci. Jakmile dorazili k ráhnu lodi, začala denní práce třemi Otčenáši. Před pokácením stromu "moasta" vyřízl kus kůry na stinné straně stromu, aby se tato strana dala s jistotou rozpoznat, když strom ležel, protože díky hustšímu ročnímu porostu tvořila základ čolka. K řezání kůry se používala "Schöffbamsag", mimořádně dlouhá pila. Podle staré tradice byly do kmene stromu vyřezány tři kříže, "aby na něm mohly odpočívat ubohé duše v divokém Gjoadu". Poté byl z "Moasta" odstraněn "Rab aufgrissn" (hrubý tvar vyřezaný do kůry) a "Abraum" (horní naddřevo). Pokud se dobře "kliabt", vyráběly se z něj šindele. Druhý den se vyřezával vnitřek ("kotlíkový hakl"). "Moasta" rozdával "hloubkové míry" - tyče určité délky, které udávaly, jak hluboko se může dřevo sekat. Hodně práce se nyní dělalo s "Schöfftexelem", motykou s příčným břitem, která byla po stranách zahnutá do pravého úhlu. Tento nástroj byl znám jako "Einitexln" a "Austexln". Druhý den se také odstraňoval porost po stranách. Třetí den dostala podlaha svůj tvar. "Moasta" nakreslil linii vnějšího zakřivení země u "Gransen" (vpředu) a "Stoia" (vzadu). To byla speciální dovednost a určovala splavnost zemnice. Podlaha nebyla vyrovnaná, ale mírně zakřivená ("bucklat"), "jinak se nedá řídit".

Vytažení z lesa na trať se provádělo tažnými zvířaty (voly nebo koňmi) s půlspřežím. Táhlo se po řídící straně, která byla opatřena nějakým převýšením ("polštářem"). Konec práce v lese a cesta k jezeru byly spojeny s veselým zvykem. Na "Gransen" "Prügl" se přibíjel ozdobený smrček ("Boaschn") a zdobily se klobouky účastníků i tažných zvířat. Za "Schöffbraut" byla vybrána dcera majitele boaschnu nebo dívka ze sousedství. Po příjezdu na vozovou cestu se "Schöffbraut", majitel stromu, "Moasta" a někteří "Schöffhacker" usadili do "Prügl", zatímco ostatní doprovázeli cestu pěšky. Cestou se posilňovali nápojem. Nálada se zvedla. Mohlo se stát, že vlak byl "zastaven"; přes cestu byl položen kůl nebo natažen provázek a za volný průjezd bylo třeba přispět. Pokud vlak míjel hostinského, byl požádán o nápoj. Když vlak dojel do cíle, manželka majitele drážky rozdávala koblihy a podával se další nápoj. Nakonec byli všichni účastníci pozváni do domu a pohoštěni. Slavilo se dlouho do noci, obvykle se zpívalo a hrálo, někdy se také tančilo.
Druhý den se "Prügl" potopil ("Einschwarn"). To se provádělo zatížené kameny na místě hlubokém asi 2 metry poblíž břehu. Tím se zabránilo praskání dřeva a podle tradovaného názoru se zvýšila jeho trvanlivost ("voda odvádí mízu"). Uložení dřeva ve vodě také zabraňovalo tomu, aby se dřevo "rozbředlo", což znamenalo, že se sítě nezasekávaly.
Pokud bylo zapotřebí postavit novou kopu, což se zpravidla dalo dlouhodobě předpokládat, "prügl" se "zvedl". To se provádělo v pozdním podzimu, kdy už slunce nebylo tak silné. Vytáhl se na břeh a nechal se přes zimu vyschnout (vlhkost musela "vymrznout").
Na jaře proběhla závěrečná fáze prací: "čištění". Tímto termínem se označovala konečná úprava bagru. "Prügl" přitom ztratil asi polovinu tloušťky stěn a podlahy. Obecně byly pracovní postupy podobné těm, které se používaly při hloubení, jen se nyní muselo pracovat opatrněji a jemněji, protože bylo třeba vytvořit konečný tvar. Tato práce trvala 2 až 4 mužům přibližně týden. Nakonec přišlo na řadu kování. Na místo byla umístěna "jha", obdélníková buková prkna pro uchycení vesel, jedno na pravé straně "Stoia" a jedno na levé straně "Gransen". Otvory v "Joche" se protáhly "Reidn", malé tkané věnce z vrby nebo "Elexn" (plačící třešně). Vesla se protahovala skrz "Reidn" a veslovalo se ve stoje, což vyžadovalo dovednost, která se cvičila od mládí.

Spuštění hotového čolka na vodu bylo událostí plnou očekávání. Nyní bylo třeba zjistit, zda je způsobilý k plavbě. Následovala krátká zkušební jízda a pak našla své místo v "Schöffhittnu". Celodenní práce byla zakončena občerstvením.

U jezera Mondsee se bagrové kánoi říkalo "Schöff", což je název, který se používá dodnes. Ve starých rybářských řádech se pro čolkovou kánoi vyskytují názvy "Schöff", "Schäff" a "Scheff". Název "Einbaum" se zde pravděpodobně začal běžně používat až poté, co se vědci začali zabývat problematikou čolků a tento termín se objevil v novinách. Ve zdejším nářečí se název změnil na "Oabam", "Oabäumö" a "Oabäumler".

Kromě této běžné formy dugoutové kanoe se na jezeře Mondsee vyskytovala i poněkud kratší (v průměru kolem 2 metrů), která se obvykle vyráběla z dalšího druhého bloku lodního ráhna a nazývala se "Nachschöff", "Lohnschöffö" nebo "Spillschöff". Občas se také stávalo, že z jednoho lodního ráhna byly nasekány dvě čolky o běžné délce 36 bot. V lineckém listu "Tages-Post" ze 4. prosince 1907 se psalo: "Sedlák Matthias Daxinger v Innerschwandu u Mondsee pokácel ve svém lese strom vzácné velikosti. Tento vzácný strom měl délku 136 stop (43 metrů). Průměr u kmene činil 62 palců (1,633 m). Z tohoto stromu jsou vytesány dvě kánoe, každá měří 36 stop. Kromě toho se z tohoto stromu vyrábí také tři kmeny, každý o délce 18 stop." Vyprávělo se, že u Weinbergerů v Innerschwandu kdysi rostl lodní strom, z něhož byly vytesány tři čolčí kánoe. Jedna z Weinbergerových dcer dostala tento lodní strom jako svatební dar. Názvy usedlostí "Scheffauer" a "Scheffbamer" dodnes poukazují na častý původ lodních stromů v Mondseelandu.

Většina lodních stromů pocházela z lesů hřebene Mondseeberg, Kolomansberg a Saurüssel, tedy z pískovcové zóny Mondseelandu. Pouze ojediněle pocházely ze strany vápencových hor. Jako majitelé lesů, kteří často dodávali lodní stromy, jsou uváděni Moar z'Stabau, Scheffauer a Steininger na Irrsee. Poslední kopaná kanoe pro hradního rybářského mistra (potomka klášterních rybářských mistrů) pocházela z hradního lesa Fuchsleiten na Mondseebergu.

Přestože se dugoutová kánoe na vodě za normálních mořských a větrných podmínek mimořádně dobře ovládala, měla i svá úskalí. Při větším vlnobití se při nesprávném přístupu k vlnám rychleji plnila kvůli relativně malé výšce stěn. Někdy se také převrátil. Dugout se dal snadněji vyvrátit, protože měl na dně hodně dřeva, a tedy i velký vztlak. "Rychle se otáčela." Dugout kánoe se nepotopila, pokud nebyla hodně naložená, ale na převrácené dugout kánoi bylo kvůli jejímu tvaru obtížné se udržet.
Tradice dugoutových kánoí se dodnes zachovala pouze ve Fischenhausu (Tiefgraben 63). Poslední dugout kanoe na jezeře Mondsee se nachází v lodní chatě Fischenhauser.
Čolková kánoe hraje roli i v jednotlivých pověstech z oblasti Mondsee. Legenda o Buchelmandlanech, chudých duších, které přes jezero nosily buchel (pochodeň z bukového dřeva), vypráví o rybářích, kteří se po jezeře v noci pohybovali v kopané kánoi. Jeden z nich si takového "Buchelmandla" dobíral tím, že se dožadoval světla do své dýmky. Výsledkem bylo, že si rychle sedl vedle rybáře na "Stoiu" a čolka začal potápět. Rybáři se jen s největším úsilím podařilo dostat do své kajuty.

Legenda o podivném rybáři vypráví o ďáblovi, který za úplňkové noci v podobě rybáře oblečeného v uhelně černém plul k ústí Steinerbachu v dugoutové kánoi s jedinou stěnou. Když na něj jeden odvážný rybář zakřičel, najel s podivnou čolčí kánoí na štěrkový břeh ústí Steinerbachu, zařval a zaskřípal a náhle beze stopy zmizel.